Slamákovise

Následující záběry jsou otřesné

Naeghtwaesh: Aemaegaenaeraem (Raecaensae)

Neděle, 11. prosinec 2011, 21:13 Žvásty

Pátá charakteristika správného blogu: Zaručeně povolané recense kdečeho.

Po čtyřleté odmlce (nepočítáme-li takové maličkosti jako monstrturné po všech čertech, natáčení filmu ap.) pan Holopainen vytáhl ze svého cylindru, nikoli nepodobného klobouku kouzelníka Pokustóna, nový opus — konceptové album nesoucí název Imaginaerum. Marně se snažím domyslet, co ho přivedlo zrovna k tomuto patvaru, ale je pravda, že chtěl-li se především odlišit od všech možných věcí nazvaných Imaginarium, tak v tomto ho hned tak někdo nenapodobí.

Na skutečnou recensi jsem ovšem příliš líný a hloupý, tak si to dáme jen štychpunktně.

  • To hlavní: Má očekávání jsou naplněna a mírně překročena. Imaginaerum je bombastické, jemné, dravé, dojemné… a přeplácané. Vlastně by mohlo být uvedeno pod názvem Jak Pejsek a Kočička skládali desku. To, že se i přesto dá poslouchat, je dobrou vizitkou pro Holopainena (a Pipa Williamse, který spáchal orchestrace).
  • Ideově míří deska vysoko: celé je to o tom, jak starý a senilní Holopainen jednou natáhne bačkory. Jestliže předchozímu albu Dark Passion Play vévodil výron jeho trýznivých emocí z hvězdné kariéry a rozkolu s Tarjou, zde se zpovídá z pocitů, které mu přináší memento mori. Chce to obrovský talent, aby výsledek nepůsobil směšně. Imaginaerum asi nebude v tomto směru nadčasový skvost, ale mohlo to být mnohem horší. Tu a tam se najde i pár veršíků, které se mě dotýkají přímo u srdce.
  • Anette zpívá o poznání lépe než posledně. Nevím, nakolik se skutečně zlepšila a nakolik jí to prostě napsali víc na tělo. Marco zpívá pořád strašně.
  • Je ohromně sympatické, že se kapela po nějakých 15 letech tvorby snaží zkoušet nové věci, třebaže jsou zcela mimo její dosavadní záběr. Mám na mysli hlavně lounge jazzovou Slow, Love, Slow. Když se provalilo, že Nightwish něco takového chystají, mohly se internety zcvoknout. O to víc potěší, že výsledek je velmi solidní. O něco méně solidně působí vrcholná komposice Song of Myself: většinu z její stopáže 13:37 (I see what you did there, Tuomas) tvoří mluvené slovo, které napodobuje Walta Whitmana.
  • Jak už jsem napsal, album je přeplácané. Snad je to tím, že se do něj musel vejít celý život starého skladatele i sebezpytování na jeho konci. Některé kombinace jsou ale prostě divné. Například když keltoidní folková balada v mezihře vybuchne v morriconovský westernový soundtrack (Turn Loose the Mermaids).
  • Posedlost orchestrálními aranžemi vede k tomu, že kapela zanedbává své vlastní umění, ovšem kromě vokálů. Basa nic zajímavého, kytara asi dvě sóla za celé album a i sám Holopainen většinou své klávesy jen zlehka lechtá nebo podkresluje vokální linku.
  • Vox populi: Tuomas se snaží být Hans Zimmer, Tim Burton a Johnny Depp v jedné osobě.
  • Překvapilo mě, že flejm Tarja vs. Anette pokračuje i po tolika letech. Pak jsem si uvědomil, že dodnes pokračuje flejm Ozzy vs. Dio. Pro tarjí a anettí fanatiky se jednou budou stavět oddělené hřbitovy.
  • SQUEEEEEALING PIGS!
  • Tentokrát na ten živák už půjdu a ne že ne. Golden Circle, bitchez!!1
  • A ovšem se velmi těším na film. To bude nádherný průser. Takhle ambiciózní věc prostě nemá šanci klapnout. Zvlášť, když v tom kapela sama hraje…

Nahoru

Komentovat

Ne, že by to někoho zajímalo, ale tady si můžete vylít srdce. Slamákovise nenese odpovědnost za obsah komentářů, které jsou dílem svých autorů, avšak vyhrazuje si právo je mazat, nebudou-li se jí líbit.